Články a úvahy

Pavel Kuneš Zpovědní zkušenost s dětmi (anketní odpověď uveřejněná v Katolickém týdeníku číslo 7/2013)   Před několika lety ke mně přivedli rodiče svou desetiletou dceru kvůli nutnému vyzpovídání. Udělala cosi, co je potřeba okamžitě vyřešit. Dobrá, rodiče odešli do jiné místnosti a zpověď proběhla v pořádku. Po odchodu dítěte mně rodiče při rozloučení děkovali, že jsem je v neobvyklou hodinu přijal. Přitom zmínili, co je vlastně na celé věci, kterou dívka udělala, mrzelo. Musel jsem se velmi namáhat vypadat neutrálně, abych údivem neprozradil zpovědní tajemství. Při té zpovědi se dívka totiž ani náznakem nezmínila o tom, co její rodiče přimělo, aby s ní naléhavě za mnou přišli. Ačkoli se to u nich doma probíralo, tu rozhodující okolnost nesdělila. Možná byla ze všeho vylekaná, a přišla pod velkým tlakem. Nebyla tedy vlastně ani schopna přijít na kloub svému problému. Ale to není správná disposice ke zpovědi. Nejspíš rodiče měli nějakou dobu počkat, až dítě opravdu pochopí, co se stalo, a po odstupu k tomu zaujme vlastní postoj. Nebo může být chyba ještě někde jinde? Kde?