Články a úvahy

Pavel Kuneš Jak mě děti poučovaly o evangeliu (text článku uveřejněného v Katolickém týdeníku číslo 38/2013)   Když člověk učí přes padesát let, zažije toho hodně. Dokonce se při učení také sám něčemu naučí. Několik zážitků přesto mělo v mém životě katechety významnější roli. Jako mladý kaplan jsem učil začátkem šedesátých let v jednom velkém městě, kde bylo přihlášeno ze všech škol osm dětí. Všechny ve věku 3. nebo 4. třídy. Vyučování probíhalo v jedné škole, děti se tam sjížděly tramvají nebo autobusy a čekávaly na mě před školou. Jednou jsem jim vysvětloval, co se to vlastně děje při mši. Všechny děti přijaly má slova a souhlasně kývly. Kromě jednoho. Díval se na mě a v jeho očích jsem viděl, že mému výkladu nerozumí. Převyprávěl jsem proto svůj výklad jinými slovy, ale zase nic. Tedy potřetí. To je pro učitele výzva, kterou jsem tehdy nepochopil. Proto jsem při čtvrtém pokusu na něho naléhavě hleděl. On přikývl a mně se ulevilo. Po několika letech jsem se ovšem svého jednání zhrozil. Pochopil jsem svou chybu. Měl jsem mu říci, že budu do příštího týdne přemýšlet a najdu jiné, srozumitelnější vysvětlení. Dostal jsem výčitky svědomí a po čtyřiceti letech se mi podařilo vypátrat jeho adresu. Setkali jsme se, protože jsem se mu chtěl omluvit. On si vůbec na tu příhodu už nepamatoval, ale ani neměl zájem, abych své tehdejší jednání napravil. S církví už neměl nic společného. Vím, že v tom mohly hrát roli i jiné věci, ale proč ne i tohle moje násilí? Dnes už nezjednodušuji dětem vysokou teologii, bylo by to stejné, jako bych je chtěl naučit deskriptivní geometrii nebo hebrejskou gramatiku. Naučil jsem se spolu s nimi hledat jádro věcí. Druhý poučný zážitek, na který se pamatuji, se mi stal po několika letech. Ukázal tentýž problém z jiné strany, a také se týkal eucharistie. Při přípravě pětiletého šikovného kluka k prvnímu svatému přijímání jsem srovnával poslední večeři Páně se mší. Vysvětloval jsem mu, že vpředu kostela je také stůl jako ve večeřadle. Tam přece není stůl, ale oltář, byla jeho reakce. V proměněné hostii k nám přichází Pán Ježíš sám. Jak může přicházet, když nemá nohy? A naprosto samozřejmě po mém vyprávění o živém Ježíšovi v  hostii usoudil, že když ho sní, už Ježíš nebude živý. Děti nejsou hloupější než my. Vyžadují reálnou řeč, nikoli květnatosti a  klišé, kterým mnohdy ani sami nerozumíme. Opakujeme je bez dalšího přemýšlení, možná jen abychom vypadali chytře. Je to podobné, jako vyprávět, že nově narozené děti přináší do rodiny čáp. Jaké musí být zklamání dítěte, když mu znalejší kamarádi vysvětlí, že rodiče mu namlouvali, co není pravda. Jaké musí být zklamání dítěte, kterému spolužáci vysvětlí, že naučené věty z katechismu mohou být pouze tvrzením proti jejich opačnému tvrzení. Pokud nevycházejí z poznatků, které dítě dovede zdůvodnit, jsou to pouhé věty. Zásadou budiž, že nejprve musí být poznání a pochopení, teprve potom se mohou naučit definici. Važme si upřímnosti otázek dítěte a jeho duše a neříkejme jim nic, co bychom museli později odvolávat.