Články a úvahy

Pavel Kuneš Adventní kající přemýšlení na 2. neděli adventní 2014   Sedím v kostele. Jsou tu se mnou moji kamarádi, přátelé, Ty, Hospodine. Vím o tobě, stejně jako o lidech, kteří postavili náš kostel. Neznám je jménem, ale bez nich by kostel nestál. Jsem v klidu, nebojím se, že mi někdo ublíží. Mám před sebou chvíli volna. Pro mě, pro mou duši, je pokoj ideálním stavem. Ve světě je tomu stejně, mír je víc než válka. Od filosofů (Teilhard de Chardin) i od Pána Ježíše vím, že i ve vesmíru se nakonec prosadí spolupráce. (Ladislav Klíma: vůle ke službě je základem vesmíru.) I vesmír má v sobě touhu po řádu, po jednotě. Všechno směřuje k urovnání. Chaos není konečným cílem. Jsi větší, vložils do základů tuto touhu.   Možná, že člověk je jediný přemýšlející tvor na Zemi. Jsem schopen se ohlédnout na své jednání, hodnotit ho a porovnat s tvým řádem. Udělat si v sobě pořádek. Těžkosti mi nezpůsobují pouze hříchy, ale i drobnější nepořádky.   Mám v ruce kámen. Je to klecanská starohorní břidlice. Před 600 miliony let byl blátivou usazeninou na dně starohorního moře. Ztvrdnul do skály. Má ostré hrany. Kdyby se skála byla rozpadla dříve, voda by jednotlivé kousky omlela a obrousila do kulata. Také já potřebuji obrušovat. Srovnáváním s řádem, radami i výtkami ostatních. Přijímám je? Přemýšlím nad nimi nebo se jen rozčiluji, jsem nedůtklivý, uražený, co si kdo dovolil? Nehledám jen, jak se ospravedlnit? Nejsou to výmluvy? Nechci být necitelný. Někdy se to ovšem stane. Místo soucítění, obměkčení mám po ruce předpisy, strohou věcnost. V Ezechielovi (36,26) mluví Hospodin o odstranění kamenného srdce.   Mám v ruce kámen. S podobným kamenem stáli před Ježíšem „spravedliví“. Přivedli cizoložnici. Kdo je bez viny, hoď. Byli solidní. Vnímám svoje chyby dříve, než někoho odsoudím? Nemám patent na pravdu? Už se mi přece stalo, že později jsem přijal to, co jsem dříve odsuzoval. Tolerance je vědomí, že nevlastním pravdu.   Také sv. Štěpán se ocitnul před soudci. Neměl nikoho, kdo by se ho zastal. Přiznal svůj pohled na dějiny i Ježíše. Pro svou víru byl kamenován. To mně nehrozí, přesto mívám strach z přiznání se ke Kristu. Proč neříci pravdu: Jsem věřící, ale není to stav, nálepka: Ježíš je mi sympatický, učím se od něho. To je věrohodné slovo. Čemu se konkrétně od něho učím, musím dobře vědět sám.   Opál se zahřátím v ruce zbarví. Poznám-li druhého člověka hlouběji, je stejný chudinka jako já. Ukáže se mi zajímavějším, objevím jeho vzácnost. Jsem schopen mu naslouchat? Vést s ním rozhovor? Dávám pozor na to, co říká?   Z kamenů lze postavit dům. Ve stavbě je důležitý každý kámen. Každý člověk má své místo na světě, svou roli, úkol. Respektuji to? O Církvi je v Korinťanech, že je stavba (1 K 3,9), tj. jsem spojen s ostatními. Mohu počítat s jejich pomocí a naopak.   Někdy cítím životní těžkosti jako balvan, který nesu na zádech. Patří k životu každého, různé, viditelné nebo navenek neviditelné. Tělesné bolesti, rodinná trápení, v zaměstnání. Při cestování se mi ulehčí, když spatřím cíl: konec lesa nebo blízkost vrcholu. Dostanu novou chuť a zapomenu na tíhu.   Cíl – život v míru, bez bojování, v úctě. Ne jako já „vždycky chytrý“, ale jako jeden z mnohých. Poznat se jako součást Božího plánu. Vnímat svět i sebe.   Jistě jsem udělal i mnoho dobrého. Ale východiskem změny a mé budoucnosti je poznání svých selhání. Ne dobrými skutky (kdoví, z jakého důvodu jsem je udělal! Sv. Pavel píše /1 K 13,3/, že kvůli slávě lze pro druhého i do ohně skočit!), ale chybami jsem spojen s ostatními. Jenom tohle tvrdé poznání a uznání je začátkem mé spásy. Tehdy jsem Pánu Bohu nejblíže. Tam, zcela dole na mě čeká, aby se radoval z mé poctivosti a ukázal mi barvy života.   Mohu se přidržet Pána Boha, prezentovaného Ježíšem Kristem. Trochu ho znám. Mohu důvěřovat jeho cestě. Žít v Boží společnosti. Ponořovat se do jeho Ducha.