Články a úvahy

Esej Pavla Kuneše, která byla pod názvem Dozrávat k pravdě zveřejněna v Katolickém týdeníku č. 3/2016 NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE PRAVDA Ale která? Jaká? Čí?   V roce husovské památky jsme vzpomínali na jednu větu z jeho dopisu do Čech, která se nejčastěji opakuje. Je i na prezidentské standartě: Pravda vítězí. Nevím, kdy vypadlo důležité slovíčko „Páně“, které Jan Hus použil. Mistru Janu Husovi šlo o pravdu Boží, jak jí rozuměl z biblických textů. Většina teologů jí tehdy rozuměla jinak. Vyučeni v univerzitních disputách mohli dlouhé hodiny obhajovat svůj pohled na věc jako pravdu. V zápisech z basilejského koncilu si můžete přečíst, jak Jan z Dubrovníka dovedl mluvit celý den pro obranu přijímání pod jednou. Následující den tamtéž obhajoval Jan Rokycana z Písma celé hodiny přijímání podobojí.   Která tedy je pravda Boží? Ta, kterou vyčetl svatý Řehoř Naziánský, když v textu o bratrském napomínání u sv. Matouše (18, 15) přeložil „když tvůj bratr zhřeší, jdi a prober to s ním“? Nebo je pravdivý ten překlad, který běžně používáme my: „jdi a pokárej svého bratra“? Zvykli jsme si na krásné obrazy poslední večeře Páně, kde apoštolové svorně sedí okolo stolu. Řeknete si, že to není tak velká chyba, když oni ve skutečnosti neseděli, ale leželi, jak bylo helenistickým zvykem. Jistě, jenže hůře si potom představíte, jak sv. Jan mohl být tak blízko Ježíšovi (J 13, 23). Kdybyste biblickou pravdu poznávali podle malířů, mysleli byste si, že uprostřed ráje byl pouze jeden významný strom, ten poznání dobrého a zlého. Nevěděli byste nic o velmi důležitém stromu života, stojícím hned vedle (Gn 2, 9).   Beranice Gottwaldovi S pravdou je to mezi námi, lidmi, obtížné. Co je pravda? Podle etiky i morálky je souhlasem mého poznání a chápání se skutečností, takže nemám v sobě vnitřní rozpor. Zeptám-li se někoho na ulici, kolik je hodin, téměř jistě mi řekne, kolik ukazují jeho hodinky. Nejspíše si nemyslí, že by jeho hodinky ukazovaly špatně. To možná zjistím ve chvíli, kdy se na tento údaj spolehnu a přijdu pozdě na vlak. Mnohem horší následky má srovnávání dvou zaručených pravd. Vezměte si například spor Galilea Galileiho s římskou kurií. Jeho důsledky poškozovaly církev 400 let, a přitom ani Galilei neměl pravdu! Obě strany, papež Urban VIII. i Galileo, trvaly na svém a obě strany se mýlily. Chamberlain byl zase skálopevně přesvědčen, že podpisem mnichovské dohody v září 1938 zachránil v Evropě mír. Tuto pravdu vítězně oznámil při návratu do Londýna. Jakou hodnotu měla tato pravda? Zatím jsem připomněl omyly, kdy obě strany byly přesvědčeny, že mají pravdu. Co teprve když byla známá pravda vědomě předělávána nebo zamlčována? Když se ze sv. Václava dělal slaboch, který se zavázal platit poplatky Němcům, jako by to Slované z Čech nedělali už nejméně sto let před ním? Když Vlado Clementis, který při sněžení 25. února 1948 půjčil na staroměstském balkóně svou beranici prostovlasému Gottwaldovi, musel být z oné fotografie po čtyřech letech vyretušován, když byl svými soudruhy obviněn a popraven? Jak se můžeme dokonale orientovat v politice, když známe pouze tu část pravdy, kterou nám politikové sdělí? Nevíme, na čem má kdo zájem nebo kdo za ním stojí. Zbývají nám osobní sympatie k hezkým obličejům, vtipnosti nebo žoviálnosti, které se tak stávají významnými impulzy pro zastupitelské nebo prezidentské volby. Jak nesnadno se přitom nachází poctivost a pravda! Málokdy se stane, když někdo zjistí svůj omyl, že najde odvahu a omluví se za dosud prohlašovanou pravdu. Politici to nedělávají, ale lékaři prof. Josefu Švejcarovi jsme se obdivovali, když ve stáří odvolal své tvrzení z třicátých let 20. století, o nevýhodnosti kojení dětí.   Bezejmenní úředníci Všude také najdete úzkostlivé snažení o zachování pravdy. Jakmile se vatikánským úředníkům zdálo, že někdo mluvením nebo psaním ohrožuje pravdu, dostali strach a to, co bylo nové, hned zakázali. Jaká pravda byla tehdy v ohrožení? Pouze ta, kterou se naučili ve svém mládí, ta zaběhnutá! Ve 20. století byli postiženi úřednickými zákazy shora teologové proslulí svou prozíravostí. Někteří, jako Henry de Lubac, se ocenění ještě dožili. Z některých byly zákazy sejmuty až posmrtně, jako z Teilharda de Chardin. Mnozí se rehabilitace vůbec nedočkali nebo byli nuceni věnovat se jiným oborům vědní činnosti, jako na začátku 20. století náš vynikající biblista Alois Musil. Proč? Jejich poznání a zjištění bylo jiné, dosud neznámé. Ti bezejmenní úředníci byli živi v klidu a dobře ve svých kancelářích, zatímco trápení, která způsobovali, byla adresná. Jaké pravdy se měli přidržet obyčejní věřící? Měli měnit své názory podle výnosů Papežské biblické komise nebo se přidržet teologů, kteří, jak se později ukázalo, z evangelia pochopili mnohem více?   Jeden o voze, druhý o koze Církevní dějiny ukazují, že křesťané poznávali svou víru v různých podobách. Měla trochu jinou podobu ve století 5. a jinou ve století 20. Pokaždé byla dobře zdůvodněna, pokaždé ovšem dalo nové generaci námahu prosadit změnu, když se to předcházející ukázalo jako neudržitelné. Proč se mluví o pravdě, když naše poznání je tak proměnné a nejisté?   Jakou mohl mít na mysli Ježíš, když často o pravdě mluvil? Jistě věděl, že lidé měli a budou mít různé pravdy, dokonce kvůli tomu budou bojovat. Musel tedy mluvit o nějaké nezpochybnitelné pravdě, která není vázána na lidskou náladu ani na vývoj lidského myšlení nebo poznání. Pravdu důležitou pro život, protože život lidí v plnosti byl Ježíšův hlavní zájem! (J 10,10.) Chceme-li využít Ježíšova evangelia, přijímáme Boží existenci jako rozšíření vědomostí o světě. Už na úplném začátku nabídl Ježíš posluchačům možnost být Pánu Bohu blízko (Mk 1, 14n). Podobně jako člověk má neustále v podvědomí svou rodinu, rozhoduje se spolu s ní, žije v přítomnosti rodičů a dětí. To ho činí zajištěným a klidným. Termínem Boží království nabízel Ježíš život v přítomnosti Boží, v té nejlepší společnosti. Jedinou podmínkou byl základní obrat, změna smýšlení. Všechno začíná u odstoupení od zbožných přání a přijmutí reality. Když Ježíše oslovil bohatý muž: „Mistře dobrý“, Ježíš přerušil jeho řeč a nastavil pravidla rozhovoru: „Proč mě nazýváš dobrým? Dobrý je jen jeden, Bůh.“ (Lk 18, 18 – 23.) Chce-li vést konstruktivní rozhovor s Ježíšem, musí nazývat věci pravými jmény. Nemůže mluvit jeden o koze a druhý o voze. Protože bohatý člověk tato pravidla nepřijal a pokračoval nereálným tvrzením, že všechny vyjmenované příkazy zachovával od svého mládí, setkání s Ježíšem pro něho nic neznamenalo. Věcný, reálný pohled znamená odložení jedné mně dosud samozřejmé pravdy, totiž že já jsem dobrý. Patřím mezi dobré lidi na světě! Mám dobrou vůli, chci pouze dobro, které je prospěšné všem! Není moje vina, že se moje touha někdy neuskuteční. Zaviní to okolnosti nebo počasí, nebo ti ostatní. Možná trochu viny na tom mám, ale nepatrně ve srovnání s ostatními!   Potřebný nadhled Podle Ježíše dělení lidí na dobré a zlé nemá s pravdou nic společného. Činů dobrých i špatných je schopen každý. Pravda poctivá o mně je docela jiná. Často nemyslím na dobro, chci pouze prosadit svou vůli. Chci dobro, které slouží především mně, a potom třeba i ostatním. Upřednostňuji to, co je mi blízké. Populisticky slibuji, co lidé ode mne chtějí slyšet. Prosazuji to, co je mi sympatické. Omlouvám svá selhání, vymlouvám se nebo svádím vinu na nejrůznější okolnosti. Je to hořké poznání a člověk se mu vzpírá. Jenže poctivé sebepoznání je jediná pravda, ke které člověk s jistotou může dojít a která je nezpochybnitelná. Dát zapravdu Pánu Ježíšovi, nikoli jen naoko, ale reálně, není nic příjemného. Při mši se sice vícekrát hlásím mezi hříšníky, ale v konkrétních případech to nemyslím zase tak vážně. V obecné rovině se snadno přiznám, jde-li o konkrétní případ, je to velmi nesnadné. Nezbývá než přijmout jako fakt, že rovnocenně patřím mezi ostatní lidi, nejsem nad nimi, ale ani pod nimi. Jsme na tom všichni stejně. Každý prodělal radosti i bolesti, nesplnily se mu některé jeho touhy. Po letech změnil názory, ze kterých kdysi nechtěl ustoupit. Byl oklamán, ale taky oklamal, selhal, namáhal se bez očekávaného výsledku. Znát jen sebe bez znalosti Pána Boha, probouzí beznaděj. Neměl bych potřebný nadhled na svůj život a mohl bych se zhroutit nebo onemocnět. Aby realitu neboli pravdu o svém životě člověk vydržel, nabízí Ježíš dobrou zprávu, evangelium, že Pán Bůh má opravdový zájem na pokojném životě každého člověka. Ve chvíli poznání té jediné jisté dosažitelné pravdy, pravdy o sobě, je mu člověk nejblíže.   Je to opravdu základní pravda? Nejspíše ano, protože bez ní se neobejdeme. V malém i velkém. Jestliže jeden řekne: „Pravda je A“, a druhý řekne: „Pravda je B“, co jediné může následovat? Nejprve hádky a potom války. Začneme-li od poctivého uznání našeho výchozího postavení, můžeme jednat dále. Že to je možné i ve světovém měřítku, dokládá společné prohlášení, které po sedmileté práci v roce 1977 vydal Sekretariát pro jednotu křesťanů a Světový reformovaný svaz. V něm přiznávají: „ protože ve styku s Písmem vycházíme každý z vlastních tradic, máme sklon k tomu, slyšet Boží slovo rozdílně: i ústředním výpovědím rozumíme z různých pojetí a zdůrazňujeme je různým způsobem.“ (čl. 27). A jinde:“…právě v této interpretaci se vyvinuly různé formy tradice, přičemž občas spolupracovala touha legitimovat svou vlastní praxi.“ (čl. 28). Není tohle reálné východisko?   Skutečně mě Ježíšova pravda od něčeho osvobodila? Například od nutnosti se prosazovat. Nemusím přece vypadat vždycky chytře nebo někým manipulovat k získání prvního místa. Blízkost Boží mám zajištěnu. Mohu v klidu pracovat. Nemusím mít v diskusi za každou cenu poslední slovo. Nemusím se hádat při obapolné nejistotě, ale mohu bez hořkosti přijmout z více variant tu, kterou jsem nevymyslel já sám. Mohu s úctou spolupracovat s ostatními. Můžeme promýšlet problém s úmyslem přijít mu na kloub a ne s touhou se prosadit nebo udržet si své postavení. Můžeme vstupovat do rozhovoru s otázkou: Oč vlastně běží?, a nikoli s touhou přemoci ostatní. A tuto pravdu o sobě můžeme s potěšením každý den znovu nalézat, jako by dosud nebyla poznána.