Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Dnes, 27. 10. 2019 při mši na závěr tzv. Amazonské synody řekl papež František také toho:   „Bylo krásné a jsem vám velice vděčný, drazí synodní otcové a bratři, že jste v těchto týdnech vedli dialog srdcem, upřímně a otevřeně, a předkládali Bohu i bratřím snahy a naděje. Objevme dnes znovu pohledem na celníka, odkud začít: od uznání, že všichni potřebujeme spásu. Toto je první krok k religiozitě Boha, který je milosrdný vůči tomu, kdo se považuje za ubohého. Kořenem každého duchovního pochybení, jak učili starověcí mniši, je totiž přesvědčení, že jsme spravedliví. Považovat se za spravedlivé znamená nechat stát venku jediného spravedlivého, kterým je Bůh. Tento výchozí postoj je natolik důležitý, že nám ho Ježíš ukazuje v podobenství paradoxním porovnáním nejvíce zbožného člověka té doby – farizeje – a veřejného hříšníka par excellence – celníka. A soud se obrací: kdo je řádný, ale domýšlivý, selhává; kdo je děsný, ale pokorný, je povýšen Bohem. Podíváme-li se do sebe upřímně, spatříme v sobě oba: celníka i farizeje. Trochu jsme celníci, protože hříšníci, a trochu farizejové, protože domýšlivci; schopní ospravedlňovat sebe, přeborníci v umění ospravedlnit sebe! Vůči druhým to často funguje, ale vůči Bohu nikoli. Na Boha přetvářka neplatí. Modleme se, abychom si vyprosili milost vnímat, že potřebujeme milosrdenství a jsme ubozí v srdci. Také proto nám prospěje stýkat se s chudými, abychom si připomněli, že jsme chudí, abychom si připomněli, že pouze v ovzduší vnitřní chudoby působí Boží spása.“